Členové novoměstského horolezeckého oddílu Trip Team, jehož členem a předsedou je Jaromír Čejka, vyrazili začátkem března 2015 na další akci do vyšších hor. Tentokrát byl cílem masiv Mont Blancu, konkrétně lezení ve stěně Triangle du Tacul.
V pátek 6.3. vystoupili po 940km a zhruba 12 hodinách ve francouzském Chamonix z auta, spíš více než méně rozlámaní. Svítilo ale sluníčko a všude okolo se tyčila hradba hor, takže na únavu rychle zapomněli.
Z důvodu silného větru bohužel lanovka z Chamonix na Aiguille du Mid 6.3.2015 nejezdila, v sobotu ráno 7.3.2015 byl ale vítr již klidnější a tak půl desáté dopoledne už stáli s největšími batohy ze všech ve frontě. Lanovka je za necelých 30 minut s jedním přestupem vyvezla z 1.030 m.n.m. do 3.785 m.n.m. na Aiguille du Midi. Horolezci tam byli jenom čtyři, ostatní byli lyžaři, kteří buď samostatně, nebo s horskými vůdci plánují sjezd přes ledovec Col de Midi a Mer de Glace zpět do Chamonix, a nebo ryzí výletníci, v teniskách s fotoaparáty a mobily.
Na horní stanici lanovky Aiguille du Midi si oblékli lezecké úvazky, mačky a rychle pryč z civilizace – začali sestupovat na ledovec Col de Midi. V místě, kde začíná hrozit pád do ledovcové trhliny, se navázali na lano. Chvíli šli a propadali se do hlubokého sněhu společným směrem s lyžaři. Potom se ale odpojili doprava a nedotčenou bílou plání pokračovali pod skalní ostroh s bivakem Cosmiques, kde také vybrali místo pro svůj stan. Lopatou upravili a udupali v hlubokém sněhu plošinku a postavili stan. V průběhu těchto činnosti posvačili a již nedočkavě pokukovali do trojúhelníkové stěny Triangle du Tacul, v jejíž pravé části je kuloár Chéré, jejich dnešní cíl.
Před jedenáctou hodinou bylo již vše připraveno a mohli vyrazit ke kuloáru Chéré, který je v této stěně velmi oblíbená lezecká cesta. Prošlapávali si cestu střídavě hlubokým sněhem a po větrem udusaném firnu. Po necelých 30 minutách dorazili pod stěnu, kousek od odtrhové trhliny. Na úvazky si nacvakali materiál z batohů, navázali se na poloviční lana, vzali cepíny a hurá na to. Opatrně přelézt odtrhovku, prudkým firnovým svahem k začátku kuloáru a vybudovat první štand. Nad prvním štandem začíná led, díky oblíbenosti této cesty je možné využívat připravené jistící stanoviště, jsou zde i skoby a smyčky pro postupové jištění. Některé jsou již popravdě letité, a proto postupové jištění doplňují vlastními šrouby do ledu, vklíněnci a friendy.
Podmínky, počasí, spolulezci, vše bylo prima. Třetí a čtvrtá lanová délka v ledu byly nejprudší v celé cestě, přesto šly moc pěkně přelézt i odjistit. Obavy z náročnosti cesty byly zbytečné. Po sedmé délce bylo hotovo, sluníčko už pomalu zacházelo, a lezci si užívali krásné výhledy. Citelně se začalo ochlazovat, a tak rychle připravili lana a začali slaňovat, to už řádně za tmy, díky čelovkám ale nemuseli až tak moc spěchat. Byl druhý den po úplňku, a tak bylo díky jasné obloze, sněhu a svitu měsíce krásně vidět. Ke stanu dorazili před devátou řádně unaveni, fyzická námaha a nadmořská výška bez větší aklimatizace jim daly zabrat. Oblékli na sebe vše, co měli, začali na plynových vařičích rozpouštět sníh na čaj a popíjet osvědčené míchané nápoje: vaječný koňak půl na půl s rumem, rum s echinaceovým sirupem, slivovicí s medem a citrónem, mňam mňam mňam, tohle krásně zahřívá 🙂 .
Po lehké večeři se chystali ulehnout, stan pro tři je pro čtyři osoby opravdu úzký. Proto zalehli na střídačku, jeden hlavou sem, druhý tam a tak dále. I přes dvě karimatky a péřový spacák nebylo žádné teplo. Naštěstí teploměr na hodinkách fungoval jen do ‑10 °C, tak nevěděli, jak bylo venku. Teplotu odhadovali na ‑15 až – 20 °C, stan se podařilo „vydýchat“ na ‑2 °C. I přes řádnou únavu noc nebyla moc klidná a odpočinková, ale hory nejsou pro slečinky :).
